Historie školy

Uničovské reálné gymnázium bylo zřízeno ministerským výnosem v říjnu 1870 a stalo se tak jednou z prvních škol tohoto typu na území Moravy. Jejím prvním ředitelem se stal Johann Dassenbacher, avšak již v roce 1875 se vedení školy ujal František Otakar Novotný. Tento klasický filolog předtím působil na gymnáziu v Praze na Malé Straně, poté v Sučavě na Bukovině (v dnešním severním Rumunsku), odkud se vrátil do Prahy, načež roku 1875 požádal o ředitelský post v Uničově. Za Novotného direktoriátu škola rychle vzkvétala, jeho zásluhou byla pro gymnázium vystavěna nová budova v sousedství uničovského kostela, do níž se gymnázium přestěhovalo roku 1880 (dnes zde sídlí střední průmyslová škola). Pozoruhodné je, že stavba rozsáhlého objektu trvala jen necelého půldruhého roku.

Až do roku 1894 byla škola tvořena pouze nižším gymnáziem, takže následující čtyři ročníky studia i závěrečnou maturitní zkoušku museli do té doby zdejší studenti absolvovat jinde. Po rozšíření o vyšší stupeň proběhly v Uničově první maturity v roce 1898. V maturitní komisi tehdy zasedal i profesor Dr. Franz Spina, budoucí ministr československé vlády. Úřední název ústavu tehdy zněl: Zemské nižší a komunální vyšší gymnázium v Uničově; to znamenalo, že „zřizovatelem“ nižšího stupně byla Moravská země, zatímco vyšší stupeň náležel do správy obce. Od prosince 1908 převzal celé gymnázium pod svá křídla stát.

Tehdy bující spolkový život našel vhodný prostor i na gymnáziu. Studenti a absolventi školy vytvořili feriální (prázdninový) spolek Marsignia, který udržoval vzájemné vazby mezi všemi, kdo v Uničově prošli gymnaziálním studiem. Že měli absolventi ke své alma mater silný vztah může doložit například fakt, že ve válečném roce 1915 abiturienti založili fond na výstavbu tělocvičny. Roky světové války gymnázium citelně poznamenaly. Počet studentů ve válečných letech klesl na polovinu, takže ve škole v průměru studovalo okolo 110-120 žáků. Učitelský sbor čítalo zhruba dvanáct kantorů a maturity se v těchto letech většinou skládaly předčasně, aby oktaváni mohli co nejdříve narukovat a posílit frontové útvary. Do války byli povoláni i někteří z profesorů, několik z nich se už do školy nevrátilo.

Po vyhlášení samostatného Československa se počet studentů rapidně snížil. Ministerstvo školství a národní osvěty proto rozhodlo, že od roku 1919 bude gymnázium postupně rušeno; obsazené ročníky měly dokončit studium, ale nové ročníky už nebyly otevírány. Pro obyvatele města i blízkého okolí to byla citelná rána - za středoškolským studiem by žáci museli do jiných měst. Před devadesáti lety to byl opravdu zásadní problém, neboť doprava nebyla ani zdaleka tak rozvinutá jako dnes a studium v jiném městě většinou znamenalo celotýdenní pobyt mimo domov, a tedy nemalé výdaje spojené s ubytováním studenta. Městské zastupitelstvo se s tímto stavem nesmířilo a společně s rodiči studentů a zástupci okolních vesnic prosadilo i přes nesouhlas ministerstva školství zřízení komunálního gymnázia, které postupně nahradilo zanikající gymnázium státní. Škola pod novým názvem existovala dál a od roku 1928 se v ní opět skládaly zkoušky dospělosti. Provoz školy financovalo město a okolní obce, část nákladů hradili i studenti, kteří tak museli platit školné. Za zmínku jistě stojí, že celé Uničovsko svoji školu podporovalo: zámožnější rodiče dobrovolně platili vyšší školné, než bylo stanoveno, byl založen Spolek pro udržení německé střední školy v Uničově, chudým studentům pomáhal Studentský podpůrný spolek a několik nadací, soukromníci dokonce darovali potřebným studentům obědy.

Po obsazení Uničova wehrmachtem a začlenění města do Velkoněmecké říše v říjnu 1938 se gymnázium přeměnilo na Oberschule für Jungen, tj. vyšší školu pro chlapce. Uničovští maturanti (nyní však téměř výhradně Němci, neboť české obyvatelstvo bylo po Mnichovu vyhnáno) opět rukovali k frontovým útvarům a umírali na bojištích. Profesor matematiky a deskriptivy Franz Siegel se stal protagonistou tragického dramatu. Během války byl pověřen řízením školy a od roku 1944 byl též uničovským starostou. Z titulu své funkce byl nucen počátkem května 1945 vyjednávat s generálem Schörnerem o osudu města. Schörner ustupující před Rudou armádou chtěl Uničov opevnit a bránit proti útoku Sovětů, což by pro město mělo ničivé důsledky. Siegel tento požadavek odmítl, čímž velmi pravděpodobně zachránil město před totální devastací, a jednotky wehrmachtu ihned pokračovaly dál na západ. Starosta si však byl vědom, že přicházející Rusové s ním jakožto s Němcem nebudou mít zřejmě slitování, a po návratu z radnice proto nejprve zastřelil svoji manželku a pak se sám oběsil.

Gymnázium přestálo dějinné zvraty druhé světové války a od září 1945 byla zahájena výuka pod vedením ředitele Josefa Pokorného. Vyučovacím jazykem už nyní samozřejmě byla čeština. Naprostá většina uničovských Němců byla z města odsunuta a na jejich místo přicházeli noví osídlenci.

Reálné gymnázium v dosavadní podobě však fungovalo už jen krátce. Po únorovém převratu roku 1948 byli žáci prvních tří ročníků převedeni na měšťanské školy a v následujících letech počet studentů natolik klesl, že škola byla roku 1952 zrušena. Právě v té době však (naštěstí) začali do města hromadně přicházet noví obyvatelé, které sem přilákal nově otevřený strojírenský podnik. Záhy se tedy objevila potřeba střední školu obnovit, k čemuž došlo již roku 1954, kdy byla otevřena Jedenáctiletá střední škola v Uničově. Jejím ředitelem se stal Rudolf Malina. V následujícím roce byla dokončena stavba nové moderní školní budovy na třídě Pionýrů a jedenáctiletka se sem v září 1955 přestěhovala.

Od září 1960 získala škola nové vedení v osobě ředitele Dr. Jana Březiny, který zde již dříve působil jako učitel češtiny a filozofie. Za jeho působení potkala školu roku 1963 další školská reforma, v jejímž důsledku se nejvyšší tři ročníky oddělily jako Střední všeobecně vzdělávací škola a přesídlily do budovy prvorepublikové české měšťanské školy v Nemocniční ulici. Další změna přišla s rokem 1968, kdy se škola stala čtyřletým gymnáziem. Dr. Březina si svou erudicí i charakterem získával obdiv a sympatie mezi svými kolegy i studenty. Roku 1968 se aktivně zapojil do obrodného procesu, což po srpnové okupaci a nástupu normalizace znamenalo jediné: suspendování a odchod na šternberské gymnázium.

Novým ředitelem se stal Jiří Drvota. Přestože se jeho nástup do funkce časově kryje s počátky husákovského režimu v naší zemi, on sám nepatřil ke komunistickým normalizátorům a pod jeho vedením si škola stále držela vysoký kredit. Jeho dvacetileté působení přineslo škole výraznou modernizaci a areál školy byl rozšířen o druhou, novou budovu. Maturanti z 80. let si také dobře pamatují na angreštovou „plantáž“, kterou v sousedství školy založil a společně se studenty obhospodařoval.

Roku 1990 se ředitelských povinností ujala Mgr. Hana Šipulová. Polistopadové změny umožnily rozšířit gymnázium o sedmileté a později osmileté studium, které škola zajišťuje dosud. V roce 2000 byla ve škole vybudována studovna a ve spolupráci s vedením města Uničova vyrostla v areálu školy moderní sportovní hala, která od roku 2001 slouží nejen studentům, ale i veřejnosti. Zatím poslední změnou na ředitelském postu prošla škola roku 2008, odkdy stojí v jejím čele Mgr. Roman Riedl.